Milanovy sportovní stránky

Všichni jí vychvalují a tak i my se jedeme podívat jak Elba vypadá z blízka. Jedu se Šárkou a Klárou a s námi ještě Maruška s Petrem.

Pátek 15.5.

Odjezd je naplánován na 14,30 a tak jsme na stanovišti raději dříve než plánovaných 10 minut předem. Nikde nikdo, pár lidí s malými batůžky a plyšáky a jen jediný cyklista. Jede taky na Elbu, tak snad autobus přijede. Autobus značky MAN přijel těsně po půl, zdá se, že to s dodržováním času nebude na tomto zájezdu moc žhavé. Jsme ale naloženi poměrně rychle. Další lidi přibíráme v Liberci (včetně průvodců Jany a Radka), Turnově, Mladé Boleslavi a v Praze nastupuje Klára. Petr zjišťuje, že zapomněl plavky a tak si je ještě narychlo kupuje. Měl štěstí, byly v akci a tak ho moc nestály. Stavíme ještě v Plzni a posledního účastníka nabíráme až za hranicemi v Německu.

Sobota 16.5.

Těsně před třetí hodinou ráno sjíždíme z Bernneru, když se autobus náhle zastaví na dálnici. Prý není vzduch. Zjišťujeme prošoupanou hadici. Za chvíli přijíždí policie aby nám kryla záda. Blikající majáčky za autobusem nás uklidňují, už to snad do nás nikdo nenapere. Nemáme kam utéct, jsme na mostě. Lidé, kteří se motají venku mezi autobusem a svodidly jsou zahnáni zpět. Přijíždí i servisní vozidlo a díky jazykové vybavenosti se s řidiči baví zejména rukama. Řidiči neztrácejí dobrou náladu, někteří cestující spokojeně chrupou a neví o světě. Přijíždí další policejní vozidlo a kolem autobusu se line barevná hudba jak na diskotéce. Policajt je už nervozní, v autobuse zírá do otvoru a jeho jediným cílem je vyhnat nás z dálnice a čím dál více zvyšuje hlas a rukou nervózně šahá na pistoli. Nakonec se to nějak daří zaflikovat a i když máme nízký tlak a vzduch stále uchází, budeme se moct pohnout. Policajt se uklidňuje a nechává pistoli v pouzdře. Vyhání lidi ze zadní části a stojící mladou holku  si chce vzít do auta. Ta si rychle sedá na volné místo u Šárky a tak musí ven jeden chlap. Jede v opravárenském voze a my se s blikajícím doprovodem rozjíždíme. Sjíždíme asi 200 výškových metrů na parkoviště a v půl páté jsme zvědaví, co s tím kdo udělá. Za pár piv jsme od kamióňáka dostali nějakou kouzelnou hadičku a tak v pět pokračujeme dál.Míjíme Gardu a bez problémů přijíždíme do Plombia. Místo v jedenáct jedeme trajektem v jednu hodinu a v před půl třetí vstupujeme na Elbu.

O nic jsme ale nepřišli, ubytování je stejně možné až od čtyř hodin. Tak se jdeme podívat k moři a prohlédnout náš dočasný domov v Procchiu. Pak vytaháme věci do kopce do hotelu, zamykáme kola u plotu a jdeme bydlet. Chvíli tápeme jak zprovoznit ledničku a kde všude je nádobí ale vše jsme našli. Naštěstí se nás pět zná a vaříme dohromady, tak to je v pohodě. S cizíma bych v takto situovaném průchozím apartmánu bydlet nechtěl. Většinu času zde strávíme na balkóně.

Neděle 17.5.

První výlet okolo poloostrova. Nabíráme si v pokoji vodu, i když je zde psáno, že není pitná. Není ani moc chutná ale co se dá dělat, snad to přežijeme. Samozřejmě že jsme to přežili. Ale balená byla pak lepší. Jedeme po pobřeží do Marciany Mariny a obdivujeme pláže pod námi. Po prohlídce městečka se vydáváme zkratkou po červené, abychom nemuseli tolik stoupat až do Marciany, stejně tam ještě jednou pojedeme. Tomáš nám to doma rozmlouval ale musíme se o to pokusit. Stoupáme taky přes 100 metrů, Šárka jako obvykle jede napřed. Šla si odskočit a potkala dlouhého, tlustého hada. Atmosféra houstne, před námi štěkají psi a Šárčino "a ještě psi" nahlodalo i Kláru. Po krátké výměně názorů jedeme dál, klasáme na místo, kde se mají cesty dělit ale žádná křižovatka zde není. Prudká cesta dolů jo ale před námi je jen dům, vysoký plot a zamčená brána. Červená turistická se klikatí vzhůru lesem, jsme ve správné výšce tak jdem do toho a tlačíme kola vzůru. Po chvíli se to zlepšuje, obcházíme ten barák co není v mapě a zase klesáme k moři. Občas se dá i jet, projíždíme mezi oplocenými domy a oploceným mořem, všude cedule Privato.

 Dobře značenou cestou zkratku bez problémů zvládáme a napojujeme se na hlavní silnici. Podél pobřeží pokračujeme až do Mariny di Campo, kde se nám líbí pláže. Sem ještě mnohokrát pojedeme. Vracíme se zpět, ujeli jsme 50 km s převýšením 800 m. Večer se jdeme koupat, kupujeme víno, je zde i nějaká slavnost ale na tu už přicházíme pozdě. Při návratu jsme viděli dvě nádherné můry s rozpětím křídel kolem 15 cm. Ale neměli jsme foťák. 

Pondělí 18.5.

Jedme na jednu z delších etap. Cestou do Portoferraia nás zaskočil poměrně hustý provoz. Naštěstí jsme se brzy dostali na vedlejší silnici a začíná docela prudké stoupání k hradu Volterraio. Táhnu se jak smrad ale nakonec i já kopec zdolávám. Je stále krásné počasí, musím zapínat chladič (= leju si vodu z bidonu na hlavu). Nejprudším kopcem na Elbě sjíždíme do Ria NellElba. Nějak se nemůžeme vymotat na správnou cestu ale našli jsme ji, včetně bývalé veřejné prádelny. Nádhernou cestou s výhledem na moře po všech stranách pomalu sjíždíme do Cava. Prohlídka města a zase poděl moře do Rio Marina.

Musíme vystoupat nějakých 130 m abychom zase mohli sjet do cíle etapy v Porto Azzurro. 60 km a 1000 výškových metrů nám stačí, zpět jedeme autobusem. cestou zpět nás Jana zaskočila zastávkou v prodejně keramiky. Po nesouhlasném mručení snižuje délku pobytu z 35 na 20 minut, i tak za čtvrt hodiny všichni sedí v autobuse a rádi by odjeli. Na nákup rybky a želvičky to Janě stačilo a tak jedeme na večeři. 

Úterý 19.5.

Čeká nás nejvyšší kopec a tak jako první den do Marciany Mariny a odtud vzůru do Marciany. Vyuužíváme služeb lanové dráhy s letmým nástupem a výstupem a tak nás výstu 1000 m vysoký vrchol Monte Capanne moc sil nestojí. Musím pochválit Janu, vyjednala slevu 5,- eur, tj. asi 30%. Kocháme se nádherným výhledem do všech stran a nádherným počasím. Ale musíme dolů a z Poggia zase do kopce až na vrchol Monte Perone. Jedme s Klárou napřed, Šárka si chce prohlédnout křížovou cestu v Marcianě a trochu taky minula nenápadnou odbočku. I tak přijíždí za námi poměrně brzy. Přes cestu nám běhají velké ještěrky a kolem hlavy barevní chrousti.

 Dlouhým sjezdem se ocitáme v Marině di Campo a jdeme se koupat. Domů je to už jen kousek. Celkem 42 km a 800m výšky.

Středa 20.5.

Jedeme se podívat jak bydlel Napoleon, na jeho dvě vily. Ale musím říct, že nás nijak zvlášť nezaujali. Zajímavější jsou rozvody vody a umístění vodoměrů.

Portoferraio je pěkné, nejvíce nás však zaujali rackové peroucí se o ryby, které rybáři vymotávají za sítí. Netušil jsem jak velkou rybu může normální racek spolknout.

Po pobřeží jedeme na poloostrov Enfola a čeká nás zase zkratka po turistické. Tentokrát je to přímo v itineráři výletu. Akorát nám zapomněli říct, jak ji najít. Červená značka vede doprostřed restaurace, schody vedou k moři a tak jdeme po nich. Nikam to nevede a tak se zde pro jistotu naobědváme než půjdeme dál. Neseme kola zpět po schodech do restaurace, procházíme ji a mizíme ve křoví. Tlačíme kola ale jde to. Na vrcholu jsou krásné cestičky vpravo, vlevo i vpřed. Vyjíždíme rovně ale cesta záhy končí a začíná koryto po nějakém potůčku. A tak co jsme si vytlačili to si zase svedem. Není to ale daleko (na Elbě není totiž nic daleko), sjíždíme na pláž ale moc se nám nelíbí a tak vzhůru do kopce nad Procchiem. Něco lehkého k jídlu a jedeme se koupat a na zmrzlinu do Marina di Campo. 50 km a 900 m.

Čtvrtek 21.5.

Čeká nás nádherný výlet okolo poloostrova Calamita. Sjíždíme do Mariny di campo a odtud přes sedlo do Lacony. Zajíždíme na pláže, podívat se, kam jezdívají zájezdy s Okrouhlíkem. Snažím se dojet na pláži co nejdál, kolo se pomalu boří až se zastavuje úplně. Kochám se okolím a tak zapomenu vyndat nohy z nášlapů. Už to nestihnu a tak se kácím do písku. Jsem rád že jsem těm pár lidem na pláži zlepšil náladu. Ještě se párkrát projedeme po mořském břehu a pokračujeme do Capoliveri.

Pěkné městečko, i trhy tu byly ale kromě jednoho prodavače sýra a stánku s pečenými kuřaty to byly samé hardy a jiné blbosti. Jedeme dál a po prašné vrstevnicové cestě objíždíme celý poloostrov. Koupeme se se na pěkné plážičce, závěr cesty prý je jasný. Ale moc nebyl, museli jsme docela dost mapovat. Ještě že nám to nedělá žádné potíže.

Místo cesty podél pobřeží nás čekalo ještě pár sjezdů a prudkých ale krátkých výjezdů. Míjíme hotely od kterých vede lanovky k moři jako u nás na Petřín. Teplota se pohybuje kolem 30^oC, pěkně jsme se ohřáli. Zmrzlina v Porto Azzurro a ještě nákup v Conadu a jedeme zase autobusem zpět. 50 km, 800 m nahoru.

Pátek 22.5.

Nikam s Klárou nejedeme, ležíme celé dopoledne skoro sami u bazénu, jíme kumquat, který tu roste a je nám fajn. Ostrov už jsme objeli celý a tak máme konečně dovolenou. Šárka s Maruškou jedou na krátký výlet ale nakonec se šplhají až do 600m na Monte Perone. Někteří jezdci nemají nikdy dost. Odpoledne sedáme na kolo abychom se jeli válet na pláž v Marině di Campo. Docela to hřálo a tak jsem večer trochu jako spařené prase.

Sobota 23.5.

Odjezd je v jednu, balíme věci a nakládáme je do autobusu. Probíhá kontrola pokojů jestli je všeho dost a nic jsme nerozbili. My stejně netušíme, kolik čeho má být neboť jsme nic nepřebírali. Dopadli jsme dobře, nic nemusíme na rozdíl od některých platit. Šárka zase jede na kolo, s Klárou pokračujeme v dovolené u bazénu, já spíš ve stínu. V jedenáct se jdeme podívat na triarlon, který se tu koná. Moc účastníků není, je krátký a tak stihneme zatleskat i vítězi.

Odjíždíme se čtvrhodinovým spožděním, čas pro nás nic neznamená. Prý bude čas na nákup. Nebyl. Přijíždíme k zívajícímu trajektu a rovnou do něj vjíždíme. Loučíme se s Elbou a týdnem nádherného počasí bez mráčku. Čeká nás cesta horkou Itálií a kdo ví, co nás ještě čeká.

Jedeme pobřežím do Livorna, všude na skalách se válí lidé, na silnici souvislá ředa parkujících aut a motorek. Nejíždíme na dálnici, míjíme Florencii a zastavujeme u pumpy. Venku výheň asi 32^oC. Praskli nám zase dvě hadičky, tak řidiči používají zbylé rychlospojky. V 18,00 vyjíždíme, za půl hodiny ale už stojíme na mostě na dálnici, naštěstí 200 m před tunelem. Praskly nám tři hadičky a jsme v loji. Začíná být teplo, kolem sviští auta a některá mají co dělat aby se vedle sebe vešla. Odcházíme se schovat na konec mostu za mohutná betonová svodidla a představení může začít.

První přijíždějí nějací cestáři s autem s velkou šipkou. Stojí za autobusem a z přenosných kuželů vymezují plynulý nájezd kolem autobusu.

Za chvíli zastaví u nás náklaďáček, řidič vystupuje a něco vyndavá. Mysleli jsme, že přijela televize ale byla to humanitární pomoc. vyndavá dva kartony půllitrových vod, dává nám je a jede dál. Policie nepřivezla nic ale začala rázně činit kroky abychom co nejdříve vypadli. Přijíždí tahač, vystupuje řidič a říká "Tak co je s váma, kluci." Alespoň se s ním řidiči lépe domluví a vysvětlí jim, co všechno bude na faktuře. Jako poslední přijíždí autobus, nastupujeme a řidič to s námi kulí na nejbližší parkoviště. Prý spěchá na fotbal. Vystupujeme a čekáme co se bude dít. 

Nějakou dobu to trvá ale nakonec cirkus přijíždí. Blikající policajti, blikající tahač s autobusem a ještě vlekem. Vypisují fakturu na 750,- euro, berou hotovost a všichni mizí v dáli. Zůstáváme a čekáme na zázrak neboť je sobota večer a to už normální ital nepracuje. Řidiči kontaktují své vedení v Semilech a začínají schánět servis. Naštěstí mají smlouvu na 24 hod. servis MAN. Musí se ale volat přes Prahu do Mnichova (autobus je prý německý). V Itálii je servis naštěstí v půl hodiny vzdálené Florencii. Stále to nějak vázne, myslím si že vím proč. Servis chce VIN autobusu a ověřuje, zda je v databázi. Řidič diktuje sled písmen a číslic, opakovaně (v intervalu hodiny) mu volají, aby ho znovu nadiktoval. Ani se nedivím, že to v databázi nemohli najít. Asi bych taky nepochopil že "dvě á" a "tři zet" je AA a ZZZ. A tak napotřetí diktuje po písmenkách a číslicích tak se to už snad povede.

Neděle 24.5.

Těsně po půlnoci přijíždí servis MAN. Za hodinu je oprava hotová, vyměnili hadičky a konečně zase jedeme. Štěstí trvalo přesně 15 minut. Vzduch syčí a my projíždíme sérii tunelů a jsme šťastní, že stavíme u pumpy a ne v nich. Čekáme hodinu a půl na příjezd servisu, tentokrát přijeli dva maníci. Většina lidí už je pěkně naštvaná, už dávno mohl vyjet náhradní autobus. Takový způsob cestování se nám zdá být neúměrně nebezpečný. Hadičky jsou zase vyměněny, jeden technik jede s námi, něco jako zkušební jízda. Jedeme ale jak s hnojem takže jsme toho moc nevyzkoušeli. Vyjíždíme z dálnice, máme problém zaplatit (chybí nám lístek ze vstupního mýta), servisák to naštěstí vyřizuje a tak nás pustili. Kluci kontrolují provedenou práci a prý O.K. a BAY-BAY. A tak ve čtyři ráno jedeme dál.

Před devátou stavíme před Brennerem. Máme půl hodiny, řidiči zase spravují ucházející vzduch. V době plánovaného odjezdu v autobuse téměř nikdo není, průvodkyně mizí v obchodě, jakobychom vlastně ani nikam nespěchali. Vyjíždíme jako vždy déle, za chvíli je konec dálnice. Najíždíme do brány nejvíc v pravo, obsluha chce platební kartu a nezvózně opakuje "kreditcard - visa - eurocardr". Řidiči jako by tyto slova slyšeli poprvé. Smějí se a kroutí hlavama. Obsluha to psychicky nevydržela, roztrhala lístek, zvedla závoru a poslala nás z dálnice pryč (nebo spíš úplně někam jinam). A tak alespoň ušetřili. Hloupí mívají štěstí a nebo jsou naopak velmi mazaní.

Zase praskala hadička. Naštěstí je Brenner za námi a my na parkovišti. Konečně z Čech vyjíždí náhradní autobus. Snad se dnes domů dostaneme.

Jedeme už 24 hodin a jsme 40 km před Mnichovem. U Řezna nás čeká náhradní autobus ale tan náš se nějak umoudřil (není takové teplo ???) a tak jen jede za námi. První účastníci vystupují v Plzni. Cesta je korunována minutím sjezdu z dálnice a tak jedeme 6 km k Ejpovicům se otočit. Nakonec se to povedlo.

Po zastávkách v Praze, Mnichově hradišti, Turnově a Liberci jsme v deset hodin doma. Cesta nám trvala 33 hodin.

Porucha se může stát komukoliv. V těchto situacích se ukáže schopnost vedoucích zájezdu. V našem případě se neukázalo vůbec nic. jeli s námi sice dva průvodci, ale do řešení problému téměř vůbec nezapojili. jejich jazyková vybavenost i řidičů téměř nulová. Dodržování času žádné, ani není požadováno. Systém "pojedeme až se sejdeme", "odjezd je za chvíli" a podobně není zrovna nejlepší. Divím se i řidičům, že nám s takto nespolehlivým autobusem vystavovali takovému nebezpečí zejména při průjezdech horské části s tunely.

Závěr

Nádherný týden na nádherném ostrůvku za nádherného počasí. Celý pobyt  bez mráčku na nebi, všude kolem průzračné moře, kopečky nebyly extrémní zato kopečky zmzliny byly docela velké ahlavně dobré. Vřele doporučují Elbu navštívit.My už tam ale nepojedeme, nechceme si zkazit dojem. Takhle krásné počasí by se nám už asi nepovedlo.

Bylo to super.